Přímá volba prezidenta pramení z otrávenosti lidí z politiky

Články, projevy, názory

Autor: Rozhovor s Tomášem Grulichem

Nejen o přímé volbě prezidenta, ale i o práci v Senátu, o školách pro Čechy žijící v cizině a v neposlední řadě o nepodceňování radikalizace určitých společenských vrstev útočících na stabilitu demokracie je rozhovor se senátorem Tomášem Grulichem.
Svůj senátorský post bude v podzimních volbách obhajovat.

Poté, co byla uzákoněna přímá volba prezidenta, posílily hlasy hovořící o zbytečnosti dvoukomorového parlamentu. Jaký na to máte vy jako senátor názor?

Těžko lze očekávat, že budu považovat Senát za zbytečný. Důvodem není jen moje funkce. Význam Senátu jako důležitého prvku ústavní vyrovnanosti navíc podle mého názoru nyní poroste. Přímou volbu prezidenta totiž vnímám jako špatný ústavní krok. Přesto chápu jeho většinovou podporu, která pramení z otrávenosti lidí z politiky.
Hrozí ale, že obecná frustrace po přímé volbě prezidenta bude ještě větší. Kandidáti kvůli silně omezeným pravomocem zkrátka nebudou schopni splnit své předvolební sliby. Navíc může vzniknout velmi nepříjemné napětí mezi prezidentem, jemuž přímá volba dává vysokou legitimitu, a předsedou vlády s vysokou exekutivní pravomocí a poměrně nízkou legitimitou.

Je možné se v Senátu, který má velmi úzce ústavně vymezené funkce, osobně profilovat?

Určitě to lze. Snažím se maximálně uplatnit svou původní profesi historika a etnologa, ať už ve Výboru pro záležitosti Evropské unie, nebo v Komisi pro Čechy žijící v zahraničí, kterým předsedám. Komise byla zřízena jako orgán, jenž má legislativně dlouhodobě pomáhat našim občanům v cizině. Ti musejí často čelit problémům, které nemohou bez pomoci českých politiků vyřešit.
Zabývám se také problematikou příchodu cizinců do ČR a EU. Ve Výboru pro záležitosti Evropské unie mám proto na starosti související otázky týkající se justice a vnitra, ochrany schengenských hranic, migrace, azylové politiky a boj proti organizovanému zločinu a terorismu.

Co je při řešení těchto otázek nejdůležitější? Jak lze tato poměrně složitá, ale o to důležitější témata popularizovat?

Jako důležité vnímám ochranu českých zájmů a zachování národní identity a kultury. Jsou to však citlivá témata, navíc zatížená politickými a ekonomickými zájmy, ale také předsudky, které je třeba překonávat, nejlépe už od dětství. Inicioval jsem proto projekt integrace cizinců do škol, který úspěšně realizovalo několik škol v Praze 12. Také jsem na toto téma napsal s týmem spolupracovníků několik knih, publikoval řadu článků, pravidelně pořádám besedy. V Evropském parlamentu jsem na toto téma dvakrát otevíral panelovou diskusi.

Vraťme se k Čechům v cizině. Je nějaký úspěch, se kterým se můžete pochlubit?

Jsem hrdý na to, že Češi žijící v cizině projevují velký zájem o výuku češtiny pro své děti. V Paříži vznikla v roce 2005 první tzv. Česká škola bez hranic. Děti ji navštěvují v soboty a neděle a učí se kromě češtiny také českému dějepisu, zeměpisu a literatuře. Jde ale o úspěch rodičů, nikoli můj. Pařížská škola se navíc stala impulzem
pro další země. Dnes tak existuje po celém světě asi třicet podobných škol. Podařilo se mi prosadit zařazení Českých škol bez hranic do nového školského zákona, jsou tak oficiální součástí vzdělávacího systému ČR. Je to první krůček k návratu českých mozků zpět do vlasti.

Nedávno jste se objevil na festivalu proti bezpráví a totalitě Mene Tekel. Jaký přikládáte těmto tématům více než dvacet let po pádu komunismu v ČR význam?

Úzce spolupracuji s Ústavem pro studium totalitních režimů, s Konfederací politických vězňů, Svazem PTP a s dalšími organizacemi. Předkládal jsem, nebo jsem byl spolupředkladatelem, řadu zákonů, počínaje vyrovnání s oběťmi roku 1968, konče například uznáním III. odboje.
Stále je důležité nepodceňovat radikalizaci určitých společenských vrstev, které útočí na stabilitu demokracie.
Odtud je už jen krůček k totalitarismu.
Naši předci již slyšeli v době krizí líbivá slova o budoucím ráji na zemi. Bylo by naivní si myslet, že byli hloupější než my. Opravdová hloupost totiž nastupuje teprve tehdy, když se z opakované minulosti nedokážeme poučit.


Tomáš Grulich se narodil v roce 1951 v Praze. Vystudoval historii a etnologii na UK. Působil jako etnograf v Krajském muzeu v Teplicích. V roce 1982 nastoupil do Národního muzea v Praze. Jako člen OF se stal v roce 1992 členem Rady zastupitelstva Prahy 12. V roce 1993 založil mezinárodně oceňovanou Tiskárnu Flora. V letech 1994–1998 byl členem Zastupitelstva hl. města Prahy. V roce 2006 byl zvolen senátorem.