Jaroslav Holeček
revizní technik výtahů, 54 let
Pořadí na kandidátce: 37
Narodil jsem se 29.11.1955. Do školy jsem jako listopadový nastoupil v sedmi letech. Předtím jsem navštěvoval předškolní zařízení tzn. školku pouze třetí, tedy poslední rok. Ani můj první školní rok jsem nezahájil jako vzorný žák. Hned druhý den jsem školu opustil po první vyučovací hodině a překvapeným rodičům sdělil, že se mi tam nelíbí a že tam chodit nebudu. Byl jsem zřejmě spíše individualista. Má revolta byla zcela zbytečná, do školy jsem další den musel zpět. K radosti rodičů se mi vyučování začalo líbit a nosil jsem domů samé dobré známky, vyznamenání se stalo samozřejmostí. Když mi bylo třináct let a tedy rok 1968, byli jsme všichni doma zaskočeni, stejně jako celý národ. Rodiče s námi mluvili otevřeně o všem, co se dělo ve společnosti i během dalších let. Tím se jistě formuloval můj postoj k této společnosti. Ze svých postojů neustoupili ani moji rodiče, což se mělo brzy negativně projevit v mé budoucnosti. Rok 1971, tedy doba tuhé normalizace, to potvrdil. Ačkoli jsem byl ve škole uveden jako studijní typ žáka, byl jsem předem vyloučen ze všech středních škol v Berouně, kde jsme bydleli. S posudkem ze své mateřské ZDŠ a s kádrovými materiály rodičů jsem se ocitl zcela mimo konsolidující se společnost. Nebyl jsem ale sám z naší deváté třídy. Nakonec jsem byl přijat do učňovského střediska Výtahů Praha. Možná, že jen díky tomu, že takové vysvědčení tam ještě nikdo neviděl. Myslel jsem si, že po roce to zkusím znovu, ale byl jsem naivní. Soudruzi neodpouští! Tak to mělo rychlý spád. Tři roky učení, střední škola- nemyslitelné. Dva roky vojna v Žatci, tankisté- bojový útvar. Zbytečné dva roky mladého života. Po návratu jsem nastoupil do zaměstnání- Výtahy podnik hl.m. Prahy. Mohl jsem ale také na večerní školu- SPŠE Na Příkopech. Po maturitě jsem projevil zájem o vysokou školu. Odpověď z podniku- doporučení od zaměstnavatele ano, ale pouze jako člen KSČ, pro mne neakceptovatelné. Bez doporučení zaměstnavatele to ale nešlo (uvolňování do školy, studijní volno atd.). Soudruzi byli stále bdělí.
V podstatě od počátku učiliště jsem dojížděl do Prahy a později bydlel u tety na Smíchově. Pamatuji starý Smíchov, Anděl, Tatrovku, pekárnu, hospůdky atd. Mnoho se změnilo, Smíchov je stále hezké místo pro dobrý život a věřím, že bude stále lepší. K tomu bych chtěl přispět na komunální úrovni.
Jsem ženatý, mám dvě dcery. Starší studuje, mladší se letos chystá na střední školu. Moje manželka pracuje v Nemocnici Na Homolce jako nutriční terapeutka. Občas žertuje, že jsem na politiku již poněkud odrostlejší. Já jsem přesvědčen, že nikdy není pozdě. Naopak. Je třeba hlavně mladým lidem vysvětlovat, proč je důležité se zúčastnit voleb a nechat na nich, ať zvolí svou budoucnost. Věřím, že k tomu přispějí i tyto komunální volby.
