Pravý úhel pohledu
Pokračovat v privatizaci majetku městské části Praha 5 a z výnosů rozšiřovat bytový fond, nebo jak hlásá radniční opozice – stávající stav konzervovat? Aneb kdo si myslíte, že bude lepší hospodář – soukromý vlastník, nebo město?
Nemovitý majetek městské části Praha 5 a zodpovědné hospodaření s ním, jeho zvelebování až po nesouhlas
s jeho privatizací, to jsou postoje opozice k tomuto majetku MČ Praha 5. Oproti tomu ODS se svými koaličními partnery uskutečňuje, a má to i ve volebním programu, jeho rozsáhlou privatizaci, která začala už ve volebním období 2002–2006. Co nás k tomuto kroku ve skutečnosti vede? Nejprve se podívejme, co to majetek MČ vůbec je. Při pohledu do katastru nemovitostí najdeme jako vlastníka pouze Hlavní město Praha. MČ jej má tedy pouze svěřen a každý jeho prodej musí mít souhlas vlastníka, tj. Hl. m. Prahy. Z tohoto faktu by se tedy mohlo zdát, že hlavní město Praha celá desetiletí trpělivě budovalo a financovalo výstavbu tohoto nemovitého majetku. Pravda je ale úplně jiná. Město Praha, resp. MČ, pokud je mi známo, se této výstavbě vůbec nevěnovalo, pouze na Plzeňské stojí tzv. domy města Košíř. Tyto domy byly postaveny z veřejných prostředků tehdejší obce Košíře. Kdo tedy postavil ostatní domy v dnešním majetku Hl. m. Prahy? Byly to soukromé osoby, které vinou dějinného vývoje o tento majetek přišly, resp. jim byl zabaven či byli fyzicky zlikvidováni. Jen nepatrná část vlastníků zemřela, aniž po sobě zanechala dědice. Jak se potom nakládalo s tímto majetkem v období první republiky a CK mocnářství? Přešel do vlastnictví obce, která jej používala zásadně k charitativním účelům. Nikdy, ale opravdu nikdy, s tímto majetkem nespekulovala, neboť již tehdy bylo nemorální a společensky naprosto nepřípustné s takto nabytým majetkem jakkoliv obchodovat! První vlna zabavení majetků přišla během druhé světové války, kdy byli tzv. nepřátelé Říše fyzicky likvidováni a jejich nemovitý majetek přešel do vlastnictví tehdejších okupantů. Masivní příliv majetku do vlastnictví státu, a poté i obcí přišel po roce 1948 tzv. znárodněním soukromého nemovitého majetku a jeho přechodem do rukou pracujícího lidu. Dodnes je to, dle mého názoru, největší loupež v dějinách tohoto státu. Po pádu komunismu a návratu demokracie bylo morální povinností celé naší společnosti navrátit tento majetek jeho opravdovým vlastníkům. Co bylo ukradeno, musí být vráceno – tak zněl památný a pravdivý výrok jednoho polistopadového politika. Na základě celospolečenského konsensu byla v praxi uskutečňována restituce. Ale co s nemovitostmi, jejichž vlastníky nebylo možno vyhledat, resp. již nežili oni a ani jejich potomci? Tento majetek přešel do vlastnictví obce, resp. byl svěřen jiným oprávněným subjektům. Jak s ním ale naložit? Zmíněné řešení našich předchůdců bylo z morálního hlediska sice správné, ale používat, resp. předat rozsáhlé majetky v řádu stovek domů na jakousi charitu bylo technicky nemožné, a tak se přikročilo k jeho rozsáhlé privatizaci dle platných zákonů. Tím rozumíme prodej bytů i celých domů jejich oprávněným nájemcům za ceny obsazeného bytu. Aby bylo vyloučeno jakékoliv podezření ze spekulativního prodeje, ceny byly stanoveny právě touto metodou ocenění obsazeného bytu, což v praxi znamená cenu, která jenom pokrývá režijní náklady vložené do těchto domů. Tato cena je hluboko pod cenou tržní, což je právě, řekněme, jakýsi charitativní prvek celého prodeje. Tento prodej se týká bytů obsazených jejich nájemníky. ODS jako strana, která v minulosti nesla a ponese i nadále největší zodpovědnost za chod naší MČ, bude pokračovat s tímto druhem prodejů. Jsme totiž skutečně přesvědčeni, že je absolutně nemorální spekulovat na trhu s takto nečestně nabytým majetkem, nechci napsat přímo ukradeným. Dalším důvodem pro pokračování privatizace je naše přesvědčení, že pouze soukromý vlastník je schopen spravovat smysluplně a s nejnižšími náklady svůj majetek a není mu lhostejný jeho stav.
Jaroslav Bartoš
zastupitel MČ Praha 5
